JAN SKÁCEL

KAM ODCHÁZEJÍ MAMINKY

A já vím, kam odcházejí maminky.

V červenci začnou se nám toulat,

nejdřív jen malounko a jen tak mezi dnem,

aby nezatměly.

Potom jsou dlouho, dlouho z domu,

byly daleko.

Vypravují, že u nich doma kdysi

žil slepý kovář.

A že každý jednou hodil kamenem.

Trošičku chrůmají jak poranění ptáci.

Jednoho dne musíme maminku jít hledat

do noční trávy. Ráno dojdeme

k zarostlé brance.

Orosené pne se

v plaménku plotním cizí dětství.

Potkáme děvčátko a odněkud je známe.

Chtěl bych se zeptat, ale nesmím.

TED HUGHES

VRÁN SE VYDÁVÁ NA LOV

Vrán

se rozhodl vyzkoušet slova.

Vymyslil pro ten účel několik slov, báječnou smečku –

ostrozrakou, štěkavou, skvěle vycvičenou,

se silnými zuby.

Dokonalejší chov těžko pohledat.

Ukázal jim zajíce a slova se štěkotem

vyrazila.

Vrán je bezpochyby Vrán, ale co je zajíc?

Ten se proměnil v betonový bunkr.

Slova obíhala kolem a štěkavě si stěžovala.

Vrán proměnil slova v bomby – ty rozmetaly bunkr.

Kusy bunkru se vznesly – hejno špačků.

Vrán proměnil slova v brokovnice, ty sestřelily špačky.

Padající špačkové se proměnili v průtrž mračen.

Vrán proměnil slova ve vodní nádrž, a ta vodu zadržela.

Voda se proměnila v zemětřesení, pohltila nádrž.

Zemětřesení se proměnilo v zajíce, ten sežral Vránova slova

a odhopkoval na kopec.

Vrán civěl za skákajícím zajícem

oněmělý úžasem.

CHRISTIAN MORGENSTERN

KOŠEĽALJA

Poznáš tú osamelú košeľalju?

Trepotata, trepotata.

Prekliaty ten, čo obliekal ju!

Trepotata, trepotata.

Vo vetre košeľalja sa trepoce.

Fijúfijó, fijúfijó.

Ako to malé dieťa plačúce.

Fijúfijó, Fjúfijó.

To je tá osamelá

košeľalja.

SLÚŽKIN SEN

Dnes ráno slúžka rojčila:

„V noci som dieťa dojčila –

namiesto hlavy malo tvaroh,

ktorý sa vzadu menil na roh

zo soli, tvrdej ako kosť

a dal sa jesť a potom...”

„Dosť!”

hovorí pani. „Čuš už, Cila!

V práci ti potom chýba sila!”

MICHAL SPIŠIAK

ÓDA NA FESTIVAL

Ó, aké rozozvučané

sú v uzimených dňoch jesene

doliny, kostoly

a kultúrne stánky

pod Kráľovou hoľou.

Aké rozžiarené sú oči

mladých i skôr narodených

v dedinách

tohoto podmanivého kraja.

Od úsvitu orosených rán,

do neskorých večerov,

Telgárt vedno so susedmi

velebí

bohatstvo svojich predkov.

Otvára srdce

piesňam ľudu tejto zeme,

odkazu Cyrila a Metoda,

a slovám vzdelancov slovenského národa.

Ako kytice lúčnych kvetín

rodnú krásu rozdáva.